XIII

2. srpna 2009 v 12:14 | Sisa |  Death Metal






Než Jack dorazil do svého doupěte, musel do sebe hodit dva diazepamy. Očekával, že po dopolední jízdě se dostaví odvykací příznaky, ale tohle nebyly jen žádné zatracené daně za trošku vzrůša. Měl pocit, že zároveň s tím jej přepadl neskutečný absťák, ale to přece, sakra, nebylo možné. Inu, stejně jako nebylo možné to, že by si Fred dal k obědu tři žiletky na posezení nebo že by se mohl pohybovat dřevěný Ježíš Kristus. Dneska je pěkně zasranej den.
Klouby mu křičely bolestí a víčka měl tak ochablá, že kdyby se jen na okamžik zastavil, určitě by usnul. Lidé, které míjel, se proměnili v rozmazané šmouhy. Občas někdo znechuceně utrousil nějaké slovo, ale Jack tomu nerozuměl. Soustředil se jen na to, kam jde, a co má hledat.
Těsně přede dveřmi toho stavení, které až do Harryho smrti nazýval domovem, se vyzvracel do záhonu, na němž matka kdysi pěstovala mrkev. Teď už mu bylo na omdlení. Pomyslel si, že kdyby požádal Toma nebo Stevena, aby sem šli s ním, všechno by se velmi usnadnilo. Teď už bylo pozdě. A přece nebyl žádný začátečník. Tohle všechno už si prožil. Sice tehdy nikdy nezávodil s časem, aby si zachránil tu svou bezbožnou prdel, ale jiný rozdíl v tom neviděl.
8.
Začal v obýváku. Intuice mu říkala, aby se tam podíval jako první. Vzpomínal si, že než se svou dívkou skočil do postele, posadila ho chvíli na gauč před televizi a chvíli zkoumala to, co měl v kalhotách. Džíny zůstaly celou noc tady, na zemi pod psacím stolkem. Ráno si je odtud vzal a šel se posadit na gauč. Pak s ním mluvil ten směšný obraz...
Prohledal každou píď koberce v obýváku, dýchal prach, který už snad dva měsíce nevysával, vyházel polštáře z kanape, aby se podíval, jestli mezi ně útržek papíru nezapadl, podíval se do psacího stolu, do brašny, kterou občas nosil s sebou na zkoušku, vytrhl povlečení ze své postele, ale místo papírku na něj vykoukly pouze Judyiny červené kalhotky, vyházel všechny věci z kapes toho oblečení, které doma měl, ale po nejdůležitější věci v jeho životě jako by se slehla zem. Možná Judy ten papírek sebrala, když ji táhl do kostela, možná jej měla v kapse, když jí ta trnová koruna usekla hlavu... možná byl ten lístek na míle daleko...
Nesměl si to připustit. Nehodlal umírat s vědomím, že neudělal maximum pro svoji záchranu. Stále usilovně hledal dál a na mysl mu přicházely stále méně pravděpodobné možnosti, kde by lístek mohl být. Jeho zoufalství už dosáhlo do takových mezí, že začal sundávat obrazy a zkoumat, jestli útržek papíru není přilepený na druhé straně plátna. S každým zklamáním se prohlubovala i jeho nevolnost. Začínal se bát, že i kdyby ten text našel, už by nemusel mít sílu na návrat ke svým přátelům. Proč, ksakru, nerozflákal svoji kytaru, když měl ještě možnost?
Na předloktí se mu pomalu a bolestivě objevovala sedmička. Čas začal sprintovat a Jackovi docházel dech.
A stále to zkoušel. Vyházel příbory z šuplat, nádobí z polic, staré papíry z krabice, kterou schovával v komoře, hledal mezi obrázky, které snad kreslil ještě v době, kdy ho maminka chovala na klíně... posouval nábytek a prohledával škvíry za ním, vymetal rukama pavučiny, vytřepával staré knihy... nic. Žádný lístek a zato pořádný absťák. Síly mu ubývaly a ztratil všechny možnosti. Kromě jediné, které se bál jako čert kříže.
7.
Prohledal každičký kout svého bytu, jen do koupelny dosud nevkročil. A moc dobře věděl proč. Dal by cokoliv, aby tam nemusel, aby ten lístek trčel kdekoli jinde, ale nebylo mu to dopřáno. Musel se tam podívat. Do koupelny: místnosti, kde ten lístek určitě, docela určitě být nemohl. Na rozdíl od něj tam čekala spousta věcí, které chtělo jeho tělo. Nikdy v životě by ho nenapadlo, že se bude tolik bát vkročit do vlastní koupelny, ale zkusit to musel. Ten podělanej text nebyl vůbec nikde a v koupelně nad umyvadlem visela poslední skříňka, kterou ještě neotevřel.
Cestou do koupelny skoro upadl a kdyby se tak stalo, zcela jistě by už nevstal. Už ho dostihla i pořádná zimnice a ta proklatá potřeba si šlehnout byla téměř nesnesitelná. Čím víc se blížil k heroinu, tím více jeho tělo křičelo Potřebuju to! Ty víš, že to potřebuju, tak se tomu, sakra nebraň. Jen maličko. Tolik, abys byl schopnej dojít zpátky, víc ani ň.
Jackovi se zatemnilo před očima. Poslouchat ty hlasy bylo utrpení. Neuposlechnout je, to znamenalo muka ještě větší. Možná takhle stál v polospánku jen deset vteřin, možná celou hodinu. Pak se znova sebral a přistoupil ještě blíž k umyvadlu. Stále cítil silnou vůni osvěžovače, který sem ráno nastříkal. Hlasy v jeho hlavě, ty zoufalé, naříkající hlasy, ještě zesílily. Bytosti, kterým ty hlasy patřily, cítily heroin.
Musí s tím bojovat. Musí překonat to, čemu podlehl jeho bratr.
Buď chlap!
Koncentroval své poslední síly, poslední kapičky pevné vůle, aby se dokázal ovládnout, až uvidí obsah skříňky. Aby se neproměnil v šílence a neskočil po nejbližší jehle. Aby zůstal silný.
S těmito myšlenkami prudce odklopil rozbité zrcadlo, které bylo zároveň dvířky, a jeho pohled padl na to, co čekalo uvnitř.
Všechny jeho nervy svorně zakřičely a on měl chuť zaječet také. Ta část, která hledala text, vítězoslavně zavýskla. Ta, která hledala heroin, zavýskla mnohem radostněji.
Byl tam! Zcela nepochybně našel papírek, který hledal, a na němž teď závisela celá jeho budoucnost. Ležel na dolní poličce smotaný do roličky a sražený gumičkou, aby držel tvar. Ležel tak blízko, že Jackovi stačil jeden jediný, nepatrný pohyb, aby ho uchopil a získal tak znovu šanci dožít se zítřka. A bylo by to tak snadné, tak neuvěřitelně snadné, kdyby... kdyby ten prášek, z něhož rolička vykukovala, nebyl heroin.
Jenže byl. Bílý heroin, neboli cukrovej maník, jak mu říkal Harry, svítil na tmavé polici a byla ho pořádná hromada. Jako by si někdo dal tu práci a postavil z něj miniaturu nějaké sopky. Z jejího ústí čouhala rolička papírku a volala Jacka svým sladkým, omamným hláskem Pokušitele. Nikoli, aby si ji vzal a utekl co nejdál od té nebezpečné látky. Volala jeho nos. Chtěla, aby ji Jack uchopil a pořádně si šňupnul, aby si pustil do nosu třeba všechnu tu nádheru, za níž by stovky feťáků i vraždily, jen aby se mohly podívat, natož si taky trošku vzít. Vyschlo mu v krku.
Ach bože, to je krása...
Určitě to byl čistej. Neříznutej žádnýma zbytečnýma sračkama, který akorát zvyšovaly váhu a kazily požitek. Možná by si mohl dát. Jen maličko. Koštnout... jenom trošičku...
Proč jenom trošičku? Já to chci všechno! TY to chceš všechno!
Jackovi se zastavilo srdce. Jediné, na co dokázal myslet, bylo těch několik gramů prášku na poličce skříňky. Jistě že to chtěl všechno. A taky to BUDE mít všechno! A nikomu nedá ani zrníčko!
"Moje...," zasténal. Už teď prohrával. A to stačil jen jediný pohled, aby jeho zmučená mysl rezignovala a začala se upínat k té zatracené droze.
Vem si mě! Vem si, co potřebuješ.
"Ale..." Protesty mu zůstaly v krku. Skoro plakal. V hlavě mu křičely i ty druhé hlasy. Takové, které ho podezíraly ze zbabělosti, které přikazovaly, aby si vzal jen to, pro co sem přišel, a nic víc, aby se nenechal svést pokušením, aby si zachránil život. Ale to nestačilo, ne teď. Jacka zajímalo jen to, co bylo tak nádherně srovnané do úhledného kopečku, až z toho oči přecházely. Ten bílý prášek šeptal Ahoj, Jacku. Líbím se ti? Můžeš mě mít. Ochutnej! Ochutnej a všechno bude tak krásné, že už nikdy nebudeš chtít nic jiného...
S prázdným pohledem, jaký dovedou vykouzlit jen bezhlavě zamilovaní, se naklonil k tomu pokladu. Rukou už přejížděl po roličce a chystal se ji vsunout do nosní dírky. Už stačil jen nepatrný pohyb a jediný nádech, aby všechny ty bolesti skončily, aby zapomněl na sedmičku na svém předloktí a rozjel svůj životní mejdan.
Tak je to správně. Potřebujeme to oba. Tak na co čekáš? Pusť to do sebe, je to lék!
Jack byl pohlcen touhou a zdálo se, že ho nedokáže zastavit už vůbec nic. Jeden konec roličky vložil do pravé nosní díky, druhý zabořil do bílého prášku.
Vem si mě! Vem si mě!
A také by to zřejmě udělal - nebo spíš určitě by to udělal -, kdyby zrovna v tu chvíli nezakřičelo bolestí jeho levé předloktí, a to tak silně jako by do něj někdo ryl rozžhaveným drátem.
"Au!" vykřikl stále tím nepřítomným hlasem, ale ucukl a znovu se napřímil. Ještě si neuvědomil, jak málo stačilo, aby si podepsal ortel smrti. Pravou ruku, v níž držel lístek, svěsil k tělu, ale roličku toho veledůležitého papíru neupustil, což mu alespoň prozatím zachránilo život.
Donutil se k pohledu na svou ruku, která se červenala krví. Rána, která už začínala tmavnout, měla tvar dokonalé šestky. Napřed zalapal po dechu, když si začínal uvědomovat, co se stalo, a pak...
Zaječel. Vzpamatoval se.
Ta mlha, kterou se jeho myšlenky zahalily, když spatřil heroin, částečně opadla a znovu mu dovolila přemýšlet.
Co to děláš? Co to ksakru děláš? My to potřebujeme! Vezmi si to!
Jack zamrkal. Držel v ruce vstupenku do pekla. Když ji hodí do ohně, další část jeho očistce bude ukončena. Poslední věc, kterou bude muset udělat, je zničit svůj nástroj, a pak bude hotovo. Nebude do pekla muset. Nedostanou ho, nepůjde tam, do hajzlu, nepůjde tam ani za kilo čistýho!
"Ty se mnou nevyjebeš, ty parchante."
Ne! Ne! Vrať se, ty idiote!
Přestože mu bylo špatně jako nikdy v životě, jeho odhodlání nikdy nebylo silnější. Byl pevně rozhodnut vypadnout z koupelny, jak nejrychleji to jen jde. Prozatím přišel k sobě, ale mohl stačit jen jediný pohled do skříňky a tentokrát už ho nemuselo zachránit nic. Udělal první krok.
Vtom celá koupelna propukla v jekot a vřískot. Jack vyjekl a vrazil si do uší oba ukazováčky, než mu ten příšerný zvuk stihl zmáčknout mozek jako shnilé jablko. Prsty si tlačil na bubínky, ale jekot nedokázal utlumit. Pokušitel zařičel jako šílený. Síla toho řevu shodila ze stěny několik kachlíků. Když odpadly, ukázala se místa nasáklá starou krví. Jack ležel na zemi, zmítal se, ruce stále silněji tlačil do uší a křičel.
"TAK TY NECHCEŠ DO RÁJE? TY SI TO NEVEZMEŠ?! TY SI VÁŽNE MYSLÍŠ, ŽE TENHLE BOJ VYHRAJEŠ?!"
"Seru tě!" zaječel Jack. Svůj hlas v tom řevu vůbec neuslyšel.
Pokušitel zakvílel o tři oktávy výš.
"MYSLÍŠ, ŽE SI SE MNOU MŮŽEŠ ZAHRÁVAT? TEBE DOSTANU, TY SVINĚ! ČUCHEJ!"
Koupelnou se prohnal větrný vír. Kachlíky se ze stěn odtrhávaly jeden za druhým a třískaly o sebe, praskaly a zasypávaly Jacka úlomky. Pak se vír dostal až k zrcadlu a vyfoukl z něj bílý prášek, který málem Jacka zabil. Oblak heroinu byl vírem unesen přímo proti Jackovi..
"ČUCHEJ! ČUCHEJ, TY HOVADO!"
Jack se na poslední chvíli skrčil a přitiskl obličej k zemi. Vzápětí jako by ho zasypala lavina teplého sněhu. Zadržel dech a modlil se. Nic jiného mu ani nezbývalo.
Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá - jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům - a neuveď nás v pokušení, ale chraň nás od zlého.
Jekot utichl.
Jack se oprášil od bílého prášku a odvážil se nadechnout až ve chvíli, kdy si byl jistý, že nemá blízko nosu jediné zrnko. Papír s textem držel stále v ruce a z toho se mu nepopsatelně ulevilo.
Když se otočil, aby se rozhlédl po zpustošené koupelně, byl si naprosto jistý svým vítězstvím. Zaplatil za to šokem, který mu málem způsobil mrtvici.
Nad ním stála vysoká postava v černém plášti. Neviděl jí do obličeje, ale i tak bylo zřejmé, že nepatří člověku. Jack slyšel jen chraptivý dech, unavený neustálým křikem, a cítil zápach krve. Postava držela pod paží elektrickou kytaru. Vypadala úplně stejně jako ta Stevenova. Druhá ruka byla svěšená podél těla a sevřená do pěsti. Měla fialovou barvu a hyzdily ji boláky.
Pokušitel chvíli nasupeně stál, pak vztekle zaryčel a rozmáchl se volnou rukou. Ještě než se Jack stačil vzpamatovat z šoku, dostal ránu pěstí pak mocnou, že se jeho hlava skoro protočila na krku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.