I

2. srpna 2009 v 12:27 | Sisa |  Death Metal




Pondělí


Devadesátá léta jsou vrcholem a zároveň pádem metalu, řekl by velký rocker a ještě větší ožrala Harry, Jackův bratr, který se z každého zatraceného koncertu Carcass nebo In Flames vracel tak potlučený, že by jej ani vlastní matka nepoznala, kdyby se dožila. Jack si pomyslel, že pokud na světě existovala nějaká spravedlnost, byla to smrt jejich matky. Zemřela v klidu a míru a ještě předtím, než Harry započal svou slavnou kariéru téměř profesionálního feťáka, než složil na hromádku všechny její krucifixy a pochcal je, než začal Bohu říkat Sráč pro chudý a než chytil HIV od holky, která smrděla formaldehydem, ale roztáhla nohy za pět liber a to se přece neodmítá. Děkoval by všem těm matčiným svatým, kdyby je znal, za to, že na světě ještě existuje nějaká spravedlnost, naivita a rodičovská iluze, která říká, že všechny děti vyrostou v rozumné dospělé. Jenže, ksakru, Harry nebyl dospělý, když matka zemřela, kdo jej měl tedy vychovat? Jack byl ještě mladší než on a přesto byl jiný (musel být jiný!), když si připadal rozumnější. Byl natolik rozumný, že s Harrym nenasedl na tu blbou kradenou motorku, která jeho bratra o dvě míle dál přimáčkla ke stromu a poslala ho do pekel ve dvaadvaceti letech. Tak skončil krátký, divoký, a bezpochyby pěkně posraný život velkého rockera a ještě většího ožraly, Harryho Jeffersona. Možná by byl Harry rád, že konec přišel takhle, možná bylo dobře, že nemusel sledovat, jak mu nevyléčitelná nemoc pomalu, ale jistě mění tělo na slupku od banánu. Kdoví.
Jack byl jiný. Tedy byl si tím jistý po celé ty roky, ale teď zapochyboval. Zrovna si vpustil do žíly svou dávku jako milionkrát předtím, Bůh i Ďábel byli svědky, to tedy ano, ale nikdy si přitom nevzpomněl na Harryho. Jasně, Harry ho naučil hrát na kytaru, naučil ho dělit hudební skupiny na vykosťovány a na sračky, naučil ho, že Anathema nestojí za nic, protože je měkká, že Iron Maiden je největší omyl dvacátýho století a že Elvis byl zasranej buzík. Toho si Jack samozřejmě cenil, nikdy není dost takových vědomostí, byť od největšího idiota, jaký kdy kráčel po tomto světě. Ale to bylo všechno. Tedy alespoň to, o čem Jack až do té doby věděl. Teď vztekle udeřil pěstí těsně vedle zrcadla až cítil, jak jeho klouby zabolely, když prohrály bitvu s tvrdým kachlíkem. Byl to Harry, zatraceně, musel to být Harry, kdo ho přivedl až k téhle hnusné závislosti na kvalitním čínským, jak tomu říkal. Heroin sem, heroin tam, jakej je v tom sakra rozdíl? Jednou jste v Rajské zahradě a po jinačím se ocitnete v nejlepším bordelu na světě, co na tom? Absťáku se bál v každém případě. A kdo za to všechno mohl? Samozřejmě že Harry. Jeho smrt znamenala jedno - Jack zapomněl na matčiny ideje a naplnil se až po okraj nenávistí ke světu. Měl matku rád, měl rád také Harryho. Bez ohledu na to, jaké mezi nimi byly rozdíly, čemu věřili a co zatracovali, Bůh jako takový je poslal do pekla oba dva bez rozdílu. Matku na nemoc, Harryho na zrcátko zaražené v hlavě. Bůh byl pěknej hajzl a Jack se rozhodl přesvědčit o tom celé své okolí, přestože v něj nevěřil. A jak se lépe vysmívat všem hloupým vznešenostem, než jít v bratrových stopách? Přesně to udělal. A ještě něco navíc, pomyslel si, když pohlédl na svou levou ruku, kde svítila červená tečka.
Jack se zeširoka usmál. Teď byl v rajské zahradě. Přemýšlení se odkládá na neurčito.
Vypotácel se z koupelny a zamířil po schodech do sklepa. Tohle byl dům Freda Marvina - jediného člena kapely, jehož osud se ještě nezpečetil. Mluvě o takovém osudu jako chcípnout v pajzlu na záchodě nebo v posteli se svým spoluvězněm. Marvin měl rodiče, kteří byli dobří ve své práci. Dalo se to poznat podle ucházejícího domu a také podle toho, že je Marvin viděl jednou týdně. Jeho dům bylo ideální místo pro zkoušky - tak tomu říkali, když si šli zahrát, ale nikdo z nich vlastně nevěděl, proč tomu říkají zkouška.
Slep byla vlastně solidně velká cimra, protože se v šířce táhl pod celým přízemím. Bylo tam teplo, spousta místa a také spousta talismanů, které sem za ty roky kluci nanosili. Vlastně zde měli všechno, co milovali. Stěny byly oblepené plakáty, ze stropu visely cinkající medailony za půl libry a na zemi se válely dva spacáky s very cool podpisy všech členů Gorgoroth. A také zde měli to hlavní - nástroje. Dvě kytary, jedna Stevenova elektrická, druhá Jackovan basová, bicí mazlíčkové Tommyho Ipsona, a klávesy Freda Marvina. A ty nádherný repráky a zesilovač, na kterej padla většina jejich společného fondu, což bylo pár škvarků od každého z nich a spousta škvarků od pana a paní Marvinových, děkujeme pěkně.
Dole bylo zakouřeno, jak jinak. Kytarový král Steve ležel na starém kanapi prožraném od myší a pokuřoval trávu, Fred - nebo android Marvin, jak mu říkali - seděl tiše za klávesami a probíral se textem, který Jack napsal odpoledne, když ještě nebyl sjetý, a bubeník, nejstarší z nich, Thomas Ipson, právě dorážel osmé pivo. A v rohu na černé dece s velkým ohnivým nápisem Chimaira seděla Judy, šestnáctiletá bruneta, která čekala na Jacka.
"Je to dynamit!" zavýskl a šel se k ní posadit. Před očima mu nabíhaly mraky nesmyslných obrazců, které mu přišly neuvěřitelně vtipné. Vzpomněl si, že takovou nádheru neviděl od té chvíle, kdy si poprvé šňupnul.
Judy ho políbila, jak to uměla jenom ona. Jsou věci, ve kterých měla obrovskou praxi, a líbání bylo jednou z nich, přestože jí bylo teprve šestnáct. Plus mínus pár týdnů a pár stovek jehel byl Jack starší o tři roky.
Fred s očima upřenýma na blok s textem hvízdl a otočil se k Jackovi. "Ty bláho, pěkně jsi jim to nandal. Už byl čas těm náboženskejm cvokům pěkně natrhnout prdele. Tohle bude hit!"
"Co by tomu řekla tvá matka, kdyby četla takovej text, Jacku?"
Jack se otočil k Thomasovi, který se posměšně šklebil vedle Steva. "Nejspíš by týden v kuse brečela a další týden nevylezla z kostela."
"Její problém!" říhl si Thomas.
Jack se zamračil, ale droga mu nedovolila se na Toma, skálopevného flegmatika a cynika, zlobit. Vlastně mu bylo báječně. Sakra, to bylo slabé slovo, cítil se jako král. Právě svým textem pozurážel dvě miliardy křesťanů a několik milionů židů. A to byl zatraceně slušnej výkon. Chce to odvahu, poslat do prdele Boha.

Judy trvala na tom, že v devět parta rozpouští. Chtěla před spaním ještě potěšit Jacka. A tak si ještě několikrát přehráli novou skladbu nesoucí název Ave Satanas, ke které Jack odzpíval svůj životní výkon, jak se domníval (byl sjetý), a pak sbalili nástroje.
"Ten text má šťávu," pronesl Steve, když zamířili po chodníku pryč od domu Freda Marvina. Kytary nechali uvnitř ve sklepě, jak to dělávali vždy, když býval Fred sám doma. Steve se trochu motal, ale nohy za sebou táhl vcelku obstojně, s profesionalitou dlouhodobého huliče. Jacka samozřejmě táhla Judy s nedočkavou chtivostí. Steve ještě dodal po chvíli ticha: "Možná bys to mohl zkusit někde publikovat..."
"Seru na komerci, Steve!" zachechtal se Jack a papírek s textem si zastrkoval do kapsy. "Jednak by to nikdy nevzali, protože ortodoxní křesťani by se z toho mohli podělat, a za druhý jsem nikdy nechtěl bejt slavnej. Slavný sice choděj na drogový mejdany, ale s brejlema a kapucí přes ksicht." To byla naprostá pitomost, ale Harry by se určitě zasmál. Zasmál by se vlastně každý v heroinové nirvaně.
Steve se nezasmál. Byl možná zhulený, ale ne tolik, jako byl Jack sjetý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.